Search

Ve sbírkách archeologie středověku Moravského zemského muzea je uložen řetízek z barevného kovu sestavený z pěti spirálek a opatřený původně zřejmě devíti závěsky, z nichž se zachovaly dva neurčitelné zlomky, jedna miniatura klíče a jeden neúplný, původně snad funkční klíček. Materiálové analýzy ukázaly použití mosazného drátku (slitina tombak s nízkým obsahem zinku) o různé tloušťce pro zhotovení jednotlivých částí řetízku. U jednoho z dochovaných závěsků – železného klíčku – bylo identifikováno pájení, případně plátování mědí. Přesné místo a dobu nálezu předmětu lze hledat na hradě Veveří, při opravách komunikace pod hradem někdy v 70. letech 19. století, za majitelky kněžny Heleny Ypsilanti de Sina. Archeologické analogie nás zavádějí už do pravěku do etnicky germánského prostředí. V přialpské oblasti se v novověku objevují zvláštní růžence se závěsky coby specifická forma souboru amuletů, na nichž se kromě křesťanských symbolů vyskytují také apotropaika, chránící majitele před zlými silami. Takové řetízky, většinou jako náramky, existují i v našem dnešním světě, udržují si svou upomínkovou či ochranitelskou funkci do současnosti. Známy jsou v drahém kovu jako luxusní šperk dospělých, nebo jako dětská bižuterie opatřená beruškami, čtyřlístky, klíčky či srdíčky.

Loštické poháry i hrnce, vyráběné v severomoravských Lošticích u Mohelnice, byly velmi oblíbené pro svůj téměř neprosákavý materiál podobný kamenině a puchýřkovitý vzhled povrchu. Jejich produkce spadá do období konce 14. a dále do 15. a 16. století. Podle nových přírodovědných rozborů i experimentů bylo tajemství tohoto materiálu v jílovité hrnčířské hmotě se záměrným přidáváním granátu (pyropu či almandinu). Loštické poháry patřily k vyhledávanému a oblíbenému stolnímu nádobí dokonce i za hranicemi českých zemí. Při archeologickém výzkumu Špilberka bylo získáno ze tří poloh (severní křídlo, severovýchodní rohová věžice, jižní křídlo) celkem 88 zlomků loštické keramiky, 53 fragmentů hrncovitých pohárů, 28 střepů hrnců, z toho jediný s uchem pod hrdlem, a jeden středový zlomek zvoncovité poklice s knoflíkovitou úchytkou. Datování je dáno keramickými typy do starší fáze loštické keramiky, a to na konec 14. a spíše první polovinu 15. století. Ve věžici a severním křídle převažují picí nádoby, hrncovité poháry, zatímco v jižním křídle byly nalezeny pouze zlomky loštické kuchyňské keramiky, hrnců. Je otázkou rozboru dalšího materiálu, zda je na takovém základě možno usuzovat na provozní zaměření zkoumaných prostor, např. na občasné stolování špilberských strážců v severních prostorách a existenci zásobních či skladovacích místností v křídle jižním.

Mezi nejzajímavější předměty tzv. staré sbírky archeologie středověku v MZM patří víceméně kompletní pásové řetězy z různě tvarovaných článků. Jemná výzdoba rostlinným motivem vinného listu a úponků, perlovcem na okrajích a středových oválů či hlaviček (andílků?) je charakteristickým dekorem renesančního užitého umění. Pásy se skládají z navzájem prokombinovaných segmentů, ze zdobených kazetek, pancéřového řetězu s osmičkovitě propojenými očky, dvojdílné zápony a závěsu v podobě podkůvky. Cílem příspěvku bylo pomocí neinvazivních přírodovědných metod stanovit chemické složení materiálu a rovněž upřesnit techniku provedení. Jde o výrobky z barevného kovu, a to mosazi, slitiny mědi a zinku, v některých částech se vyskytuje i příměs niklu. Na jednom předmětu byly nalezeny stopy žárového postříbření. Výzdobný reliéf byl zhotoven technikou repoussé – vyražení motivu z rubové strany. V archeologických nálezech se tyto jemné křehké předměty nacházejí pochopitelně ve zlomcích. Na základě nálezových okolností, ale hlavně dobových ikonografických pramenů lze říci, že tyto ozdobné pásy sloužily k zavěšení váčků či tašek s drobnostmi a nosily se především v 16. století.

Poprvé na tento fenomén upozornil J. L. Píč v roce 1904 po nálezu dvou tauzií zdobených seker u Palackého mostu v Praze-Podskalí. Podle žlutého plátování jedné z nich se soudilo na pozlacené exempláře doby hradištní. B. Novotný v roce 1956 dospěl uměleckohistorickým rozborem ornamentu a chemickou analýzou materiálu plechového plátu k jiným závěrům: jde o mosazí provedený raně renesanční motiv na vybíjením zdrsněném podkladu; mladšímu časovému zařazení vyhovuje i specializovaný tvar seker s delším krkem, užívaný k sekání ledu na venkově ještě dodnes. Další nálezy zdobených seker (ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy, Městského muzea v Nymburku a Muzea v Poděbradech) už nesou pouze vybíjený ornament a jejich tvar není jednotný (univerzální sekera, bradatice, širočina s obuchem a prodlouženou tulejí). Taková širočina s ornamentem paprsčitých rýh a kytiček pochází z Křenovic a je uložena ve sbírkách Moravského zemského muzea, stejně jako značně opotřebovaná (snad bojová) sekera od Loděnic (zdobená vybíjenou klikatkou s kolečky), která však zřejmě dobu slavné bitvy roku 1185 nezažila. Účel vybíjení na sekerách je později pouze dekorativní (snad s křesťanskou symbolikou) a není vhodnou datovací pomůckou; podobné zdobení často nesou středověká i novověká zemědělská nářadí, například motyka klučovnice (ze zaniklé vsi Konůvky, Archeologický ústav Moravského zemského muzea) či krojidlo (ze sbírky Etnografického ústavu Moravského zemského muzea).

Mezi nejzajímavější předměty tzv. staré sbírky archeologie středověku v Moravském zemském muzeu patří více či méně kompletní pásové řetězy z různě tvarovaných článků. Jde o výrobky z barevného kovu, zřejmě bronzu či mosazi, provedené lisováním a vybíjením. Jemná výzdoba rostlinným motivem vinného listu a úponků, perlovcem na okrajích a středovými ovály či hlavičkami (andílků?) je charakteristickým dekorem renesančního užitého umění. Pásy se skládají z navzájem prokombinovaných segmentů, ze zdobených kazetek, pancéřového řetězu s osmičkovitě propojenými očky jako u drátěné zbroje, dvojdílné zápony a závěsu v podobě podkůvky. V archeologických nálezech se tyto jemné křehké předměty nacházejí pochopitelně ve zlomcích. Na základě archeologických nálezových okolností a dobových ikonografických pramenů lze říci, že se tyto ozdoby nosily především v 16. století.

"Dějiny dětství" jako jednu z oblastí studia života všedního dne lze pro středověk jen velmi těžce postihnout. Demografická situace středověku nebyla pro děti vůbec příznivá. Významnou roli v tomto ohledu sehrálo sociální prostředí (na vesnici – potenciální pracovní síla, ve městě – nejlepší přístup k vyučení či vzdělání, šlechtické prostředí – dítě je dědicem rodu a majetku). Hlavní zdroj pro úvahy, jak vypadala středověká hračka, poskytuje mezi archeologickými nálezy drobná hrnčířská plastika. Podle ztvárněné předlohy ji lze dělit do několika skupin: plastiku figurální lidskou zastupují různé druhy panenek (např. s kruhovou náručí pro "kmotrovský peníz"), madonek, mníšků, tzv. ježíšků, plastiku zvířecí pak přestavují zejména koníčci; spojením obou vzniká plastika jezdecká. Sledujeme technologii výroby pomocí formy a umístění otvoru. Mezi zvukové hračky – dětská štěrchátka – se řadí uzavřené nádobky či duté hliněné figurky ptáčků.