Zu graphischen Reflexen der mhd. Lautentwicklung in der Pommersfelder Handschrift der Marienlegende von Heinrich Clûzenêre

Cìlem tohoto článku je ukázat, ņe je nutné při jazykovém rozboru středověkého německého textu, chceme-li se alespoņ přiblìņit jeho zvukové podobě, vņdy vycházet přìmo z rukopisu. Normalizovaná edice totiņ často stìrá fonetické zvláńtnosti a namnoze tìm dokonce ztěņuje i porozuměnì. Z analýzy nańeho textu např. jasně výplývajì rozdìy ve fonetické realizaci dvojhlásek ai/ay a ei/ey vzniklých kontrakcì -age- a -ege-, které K. Bartsch ve své edici přepisuje jako ei, a tìm zvyńuje počet homografických slov. Naproti tomu rozlińovánì s (germánské s) a z(z) (germánské t) a restaurace počátečnìho s ve skupině sw- nemá v jazyce rukopisu ņádnou oporu a archaizuje tak neņádoucìm způsobem jazykovou podobu celého textu.
The present article suggests that any analysis of mediaeval German texts taking the phonetic form of language into consideration has to be based directly on the original manuscript. Standardized editions often obliterate phonetic variation, thus hindering comprehension. For example, the present analysis clearly indicates the difference in the phonetic realizations of the diphthongs ai/ay and ei/ey, which developed from -age- and - ege- by contraction; these diphthongs are both transcribed in K. Bartsch‟s edition as ei, which increases the number of homographs. By contrast, Bartsch distinguishes s (Germanic s) a z(z) (Germanic t) and restores the initial s in cluster sw-, which has no support in the original manuscript and which makes the language of the whole text unduly archaic.