Search

Abychom věci a informace kolem nás dokázali náležitě chápat, učíme se je kategorizovat, organizovat a řadit do ‘’správných’’ pozic. Tento řád metafyzické posloupnosti vyžaduje představu nesporné první (původní) instance, jejíž identita je nezávislá na tom, co může přijít po ní. Tak je například dobré prvotní instancí, zatímco špatné (definované jako absence dobrého) je druhotnou. Podobně je tomu u přirozeného a nepřirozeného, normálního a abnormálního. Využíváním předpkládaného jazyka a perspektivy určité skupiny uživatelů marginalizují perspektivy ostatních uživatelů a vytvářejí dojem, že některá hlediska jsou normální a jiná ne. Způsob jakým jsou knihovny, chrámy vzdělanosti, jsou často konstruovány se zmíněnými předpoklady. Typologie knihovních budov má často jasný řád, kategorizuje, vymezuje, dává jednoznačnou zprávu. Řídí nás a naviguje tam kam podle předpokládané činnosti patříme. Takto konstruovaný prostor je zřejmě dobře míněný, nenabízí ale potřebnou svobodu, naopak nutí návštěvníky se řídit archaickými stereotypy a konvencemi. Tím co je normální. Takovýto prostor se podobá dobře napsané choreografii. Knihovna tvářící se jako svobodný veřejný prostor pak v skutečnosti funguje spíš jako anonymní půjčovna knih, individuální čítárna,úzkostlivá kazajka, kde nerespektováním pravidel typologie pak může vaše návštěva nabrat rychlého konce. Do jaké míry je možné prostor využít pro debatu či jinou formu lidské interakce?, In order to properly understand the things and information around us, we learn to categorize, organize and put them in the ''right'' positions. This order of metaphysical sequence requires the idea of an indisputable first (original) instance whose identity is independent of what may come after it. Thus, for example, the good is the primary instance, while the bad (defined as the absence of the good) is secondary. Similarly with the natural and the unnatural, the normal and the abnormal. By using presupposed language and perspectives, certain groups of users marginalize the perspectives of other users and give the impression that some perspectives are normal and others are not. The way libraries, temples of scholarship, are often constructed with the aforementioned assumptions. Typologies of library buildings often have a clear order, categorizing, defining, giving a clear message. It guides and navigates us to where we belong according to our assumed activity. Such a constructed space is probably well-intentioned, but it does not offer the necessary freedom; on the contrary, it forces visitors to follow archaic stereotypes and conventions. What is normal. Such a space resembles a well-written choreography. A library pretending to be a free public space in reality functions more like an anonymous book lending library, an individual reading room, an anxious casemate, where by not respecting the rules of typology your visit can come to a quick end. To what extent can the space be used for debate or other forms of human interaction?

Miesto archívu je pre mňa spojené s motívom tajomstva a príťažlivej nedostupnosti. S príchodom digitalizácie sa mení prístup človeka k archívu a s neobmedzenou dostupnosťou aj jeho pocity pri manipulácií s archiváliami. V pohodlí digitáního sveta se vytráca motív obozretnosti a tajomstva pri práci v archíve alebo knižnici. Návrhom nového typu archívu sa snažím o vytvorenie uzavretého sveta badateľa oddeleného doplnujúcimi provozy od okolitého mesta. Do nej nieje prístup vyhradený pre privilegovanú skupinu, ale priestorovým konceptom docháza k prirozenej filtrácií verejných navštevníkov inštitúcie až k úzkej skupine ľudí., The place of the archive is connected to me with the mystery theme and the attractive inaccessibility. With the rise of digitization, man's access to the archive changes and so do his feelings about manipulating archival records. In the comfort of the digital world, the idea of prudence and secrecy is lost. By designing a new type of archive, I am trying to create a closed world of the researcher, separated from the surrounding city. There is no access reserved for the privileged group, but the spatial concept does the natural filtering of public visitors

Problém životného prostredia (Umwelt, environment) sa často pohybuje medzi dvoma extrémami: Kultúrne prostredie (architektúra) a prirodzené prostredie (príroda), pričom aj predstavu „prirodzeného prostredia“ je možné paradoxne chápať ako kultúrny konštrukt. Pojekt pracuje s problémom umelý vs. prírodný pri návrhu bytového domu. Návrh využíva ako základ železobetónový skelet chátrajúceho obchodného centra postaveného na prelome 70. a 80. rokov, do ktorého vkladá jednotlivé „príbytky“. Pracuje pritom s „umelým kameňom“ v podobe stien z torktrétovaného betónu aj dramatickými pohľadmi na neďalekú oboru Holedná, která se prenesene aj doslova (napr. pri prechádzke) stává ďalšou miestnosťou bytov. Krajina a ľudské emócie spojené s prírodným prostredím sú dôležitým motívom celého diela. Návrh využívá tému bytu a prírody ako napätie medzi dvoma modernými tendenciami: Úteku z prírody vs. návratu späť., The issue of the environment (Umwelt) often fluctuates between two extremes: the cultural environment (architecture) and the natural environment (nature). Although the idea of the "natural environment" can (paradoxically) also be understood as a cultural construct. The project explores the ambiguity of artificial vs. natural through the design of an apartment building. The proposal uses a reinforced concrete skeleton of an abandoned shopping center built at the turn of the 1970s and 1980s, into which it inserts individual "dwellings". The design examines the tools ranging from an "artificial stone" in the form of walls made of shotcrete to dramatic views of the nearby Holedná Forest, which both figuratively and literally (eg. during a walk) becomes another room of the apartments. The landscape and human emotions associated with the natural environment are an important motive for the whole proposal. To expose the tension between two modern tendencies: escape from nature vs. return to nature, it samples the topic of apartment and nature.

Miesto archívu je pre mňa spojené s motívom tajomstva a príťažlivej nedostupnosti. S príchodom digitalizácie sa mení prístup človeka k archívu a s neobmedzenou dostupnosťou aj jeho pocity pri manipulácií s archiváliami. V pohodlí digitáního sveta se vytráca motív obozretnosti a tajomstva pri práci v archíve alebo knižnici. Návrhom nového typu archívu sa snažím o vytvorenie uzavretého sveta badateľa oddeleného doplnujúcimi provozy od okolitého mesta. Do nej nieje prístup vyhradený pre privilegovanú skupinu, ale priestorovým konceptom docháza k prirozenej filtrácií verejných navštevníkov inštitúcie až k úzkej skupine ľudí., The place of the archive is connected to me with the mystery theme and the attractive inaccessibility. With the rise of digitization, man's access to the archive changes and so do his feelings about manipulating archival records. In the comfort of the digital world, the idea of prudence and secrecy is lost. By designing a new type of archive, I am trying to create a closed world of the researcher, separated from the surrounding city. There is no access reserved for the privileged group, but the spatial concept does the natural filtering of public visitors

Problém životného prostredia (Umwelt, environment) sa často pohybuje medzi dvoma extrémami: Kultúrne prostredie (architektúra) a prirodzené prostredie (príroda), pričom aj predstavu „prirodzeného prostredia“ je možné paradoxne chápať ako kultúrny konštrukt. Pojekt pracuje s problémom umelý vs. prírodný pri návrhu bytového domu. Návrh využíva ako základ železobetónový skelet chátrajúceho obchodného centra postaveného na prelome 70. a 80. rokov, do ktorého vkladá jednotlivé „príbytky“. Pracuje pritom s „umelým kameňom“ v podobe stien z torktrétovaného betónu aj dramatickými pohľadmi na neďalekú oboru Holedná, která se prenesene aj doslova (napr. pri prechádzke) stává ďalšou miestnosťou bytov. Krajina a ľudské emócie spojené s prírodným prostredím sú dôležitým motívom celého diela. Návrh využívá tému bytu a prírody ako napätie medzi dvoma modernými tendenciami: Úteku z prírody vs. návratu späť., The issue of the environment (Umwelt) often fluctuates between two extremes: the cultural environment (architecture) and the natural environment (nature). Although the idea of the "natural environment" can (paradoxically) also be understood as a cultural construct. The project explores the ambiguity of artificial vs. natural through the design of an apartment building. The proposal uses a reinforced concrete skeleton of an abandoned shopping center built at the turn of the 1970s and 1980s, into which it inserts individual "dwellings". The design examines the tools ranging from an "artificial stone" in the form of walls made of shotcrete to dramatic views of the nearby Holedná Forest, which both figuratively and literally (eg. during a walk) becomes another room of the apartments. The landscape and human emotions associated with the natural environment are an important motive for the whole proposal. To expose the tension between two modern tendencies: escape from nature vs. return to nature, it samples the topic of apartment and nature.

Abychom věci a informace kolem nás dokázali náležitě chápat, učíme se je kategorizovat, organizovat a řadit do ‘’správných’’ pozic. Tento řád metafyzické posloupnosti vyžaduje představu nesporné první (původní) instance, jejíž identita je nezávislá na tom, co může přijít po ní. Tak je například dobré prvotní instancí, zatímco špatné (definované jako absence dobrého) je druhotnou. Podobně je tomu u přirozeného a nepřirozeného, normálního a abnormálního. Využíváním předpkládaného jazyka a perspektivy určité skupiny uživatelů marginalizují perspektivy ostatních uživatelů a vytvářejí dojem, že některá hlediska jsou normální a jiná ne. Způsob jakým jsou knihovny, chrámy vzdělanosti, jsou často konstruovány se zmíněnými předpoklady. Typologie knihovních budov má často jasný řád, kategorizuje, vymezuje, dává jednoznačnou zprávu. Řídí nás a naviguje tam kam podle předpokládané činnosti patříme. Takto konstruovaný prostor je zřejmě dobře míněný, nenabízí ale potřebnou svobodu, naopak nutí návštěvníky se řídit archaickými stereotypy a konvencemi. Tím co je normální. Takovýto prostor se podobá dobře napsané choreografii. Knihovna tvářící se jako svobodný veřejný prostor pak v skutečnosti funguje spíš jako anonymní půjčovna knih, individuální čítárna,úzkostlivá kazajka, kde nerespektováním pravidel typologie pak může vaše návštěva nabrat rychlého konce. Do jaké míry je možné prostor využít pro debatu či jinou formu lidské interakce?, In order to properly understand the things and information around us, we learn to categorize, organize and put them in the ''right'' positions. This order of metaphysical sequence requires the idea of an indisputable first (original) instance whose identity is independent of what may come after it. Thus, for example, the good is the primary instance, while the bad (defined as the absence of the good) is secondary. Similarly with the natural and the unnatural, the normal and the abnormal. By using presupposed language and perspectives, certain groups of users marginalize the perspectives of other users and give the impression that some perspectives are normal and others are not. The way libraries, temples of scholarship, are often constructed with the aforementioned assumptions. Typologies of library buildings often have a clear order, categorizing, defining, giving a clear message. It guides and navigates us to where we belong according to our assumed activity. Such a constructed space is probably well-intentioned, but it does not offer the necessary freedom; on the contrary, it forces visitors to follow archaic stereotypes and conventions. What is normal. Such a space resembles a well-written choreography. A library pretending to be a free public space in reality functions more like an anonymous book lending library, an individual reading room, an anxious casemate, where by not respecting the rules of typology your visit can come to a quick end. To what extent can the space be used for debate or other forms of human interaction?

Abychom věci a informace kolem nás dokázali náležitě chápat, učíme se je kategorizovat, organizovat a řadit do ‘’správných’’ pozic. Tento řád metafyzické posloupnosti vyžaduje představu nesporné první (původní) instance, jejíž identita je nezávislá na tom, co může přijít po ní. Tak je například dobré prvotní instancí, zatímco špatné (definované jako absence dobrého) je druhotnou. Podobně je tomu u přirozeného a nepřirozeného, normálního a abnormálního. Využíváním předpkládaného jazyka a perspektivy určité skupiny uživatelů marginalizují perspektivy ostatních uživatelů a vytvářejí dojem, že některá hlediska jsou normální a jiná ne. Způsob jakým jsou knihovny, chrámy vzdělanosti, jsou často konstruovány se zmíněnými předpoklady. Typologie knihovních budov má často jasný řád, kategorizuje, vymezuje, dává jednoznačnou zprávu. Řídí nás a naviguje tam kam podle předpokládané činnosti patříme. Takto konstruovaný prostor je zřejmě dobře míněný, nenabízí ale potřebnou svobodu, naopak nutí návštěvníky se řídit archaickými stereotypy a konvencemi. Tím co je normální. Takovýto prostor se podobá dobře napsané choreografii. Knihovna tvářící se jako svobodný veřejný prostor pak v skutečnosti funguje spíš jako anonymní půjčovna knih, individuální čítárna,úzkostlivá kazajka, kde nerespektováním pravidel typologie pak může vaše návštěva nabrat rychlého konce. Do jaké míry je možné prostor využít pro debatu či jinou formu lidské interakce?, In order to properly understand the things and information around us, we learn to categorize, organize and put them in the ''right'' positions. This order of metaphysical sequence requires the idea of an indisputable first (original) instance whose identity is independent of what may come after it. Thus, for example, the good is the primary instance, while the bad (defined as the absence of the good) is secondary. Similarly with the natural and the unnatural, the normal and the abnormal. By using presupposed language and perspectives, certain groups of users marginalize the perspectives of other users and give the impression that some perspectives are normal and others are not. The way libraries, temples of scholarship, are often constructed with the aforementioned assumptions. Typologies of library buildings often have a clear order, categorizing, defining, giving a clear message. It guides and navigates us to where we belong according to our assumed activity. Such a constructed space is probably well-intentioned, but it does not offer the necessary freedom; on the contrary, it forces visitors to follow archaic stereotypes and conventions. What is normal. Such a space resembles a well-written choreography. A library pretending to be a free public space in reality functions more like an anonymous book lending library, an individual reading room, an anxious casemate, where by not respecting the rules of typology your visit can come to a quick end. To what extent can the space be used for debate or other forms of human interaction?

Abychom věci a informace kolem nás dokázali náležitě chápat, učíme se je kategorizovat, organizovat a řadit do ‘’správných’’ pozic. Tento řád metafyzické posloupnosti vyžaduje představu nesporné první (původní) instance, jejíž identita je nezávislá na tom, co může přijít po ní. Tak je například dobré prvotní instancí, zatímco špatné (definované jako absence dobrého) je druhotnou. Podobně je tomu u přirozeného a nepřirozeného, normálního a abnormálního. Využíváním předpkládaného jazyka a perspektivy určité skupiny uživatelů marginalizují perspektivy ostatních uživatelů a vytvářejí dojem, že některá hlediska jsou normální a jiná ne. Způsob jakým jsou knihovny, chrámy vzdělanosti, jsou často konstruovány se zmíněnými předpoklady. Typologie knihovních budov má často jasný řád, kategorizuje, vymezuje, dává jednoznačnou zprávu. Řídí nás a naviguje tam kam podle předpokládané činnosti patříme. Takto konstruovaný prostor je zřejmě dobře míněný, nenabízí ale potřebnou svobodu, naopak nutí návštěvníky se řídit archaickými stereotypy a konvencemi. Tím co je normální. Takovýto prostor se podobá dobře napsané choreografii. Knihovna tvářící se jako svobodný veřejný prostor pak v skutečnosti funguje spíš jako anonymní půjčovna knih, individuální čítárna,úzkostlivá kazajka, kde nerespektováním pravidel typologie pak může vaše návštěva nabrat rychlého konce. Do jaké míry je možné prostor využít pro debatu či jinou formu lidské interakce?, In order to properly understand the things and information around us, we learn to categorize, organize and put them in the ''right'' positions. This order of metaphysical sequence requires the idea of an indisputable first (original) instance whose identity is independent of what may come after it. Thus, for example, the good is the primary instance, while the bad (defined as the absence of the good) is secondary. Similarly with the natural and the unnatural, the normal and the abnormal. By using presupposed language and perspectives, certain groups of users marginalize the perspectives of other users and give the impression that some perspectives are normal and others are not. The way libraries, temples of scholarship, are often constructed with the aforementioned assumptions. Typologies of library buildings often have a clear order, categorizing, defining, giving a clear message. It guides and navigates us to where we belong according to our assumed activity. Such a constructed space is probably well-intentioned, but it does not offer the necessary freedom; on the contrary, it forces visitors to follow archaic stereotypes and conventions. What is normal. Such a space resembles a well-written choreography. A library pretending to be a free public space in reality functions more like an anonymous book lending library, an individual reading room, an anxious casemate, where by not respecting the rules of typology your visit can come to a quick end. To what extent can the space be used for debate or other forms of human interaction?

Problém životného prostredia (Umwelt, environment) sa často pohybuje medzi dvoma extrémami: Kultúrne prostredie (architektúra) a prirodzené prostredie (príroda), pričom aj predstavu „prirodzeného prostredia“ je možné paradoxne chápať ako kultúrny konštrukt. Pojekt pracuje s problémom umelý vs. prírodný pri návrhu bytového domu. Návrh využíva ako základ železobetónový skelet chátrajúceho obchodného centra postaveného na prelome 70. a 80. rokov, do ktorého vkladá jednotlivé „príbytky“. Pracuje pritom s „umelým kameňom“ v podobe stien z torktrétovaného betónu aj dramatickými pohľadmi na neďalekú oboru Holedná, která se prenesene aj doslova (napr. pri prechádzke) stává ďalšou miestnosťou bytov. Krajina a ľudské emócie spojené s prírodným prostredím sú dôležitým motívom celého diela. Návrh využívá tému bytu a prírody ako napätie medzi dvoma modernými tendenciami: Úteku z prírody vs. návratu späť., The issue of the environment (Umwelt) often fluctuates between two extremes: the cultural environment (architecture) and the natural environment (nature). Although the idea of the "natural environment" can (paradoxically) also be understood as a cultural construct. The project explores the ambiguity of artificial vs. natural through the design of an apartment building. The proposal uses a reinforced concrete skeleton of an abandoned shopping center built at the turn of the 1970s and 1980s, into which it inserts individual "dwellings". The design examines the tools ranging from an "artificial stone" in the form of walls made of shotcrete to dramatic views of the nearby Holedná Forest, which both figuratively and literally (eg. during a walk) becomes another room of the apartments. The landscape and human emotions associated with the natural environment are an important motive for the whole proposal. To expose the tension between two modern tendencies: escape from nature vs. return to nature, it samples the topic of apartment and nature.

Abychom věci a informace kolem nás dokázali náležitě chápat, učíme se je kategorizovat, organizovat a řadit do ‘’správných’’ pozic. Tento řád metafyzické posloupnosti vyžaduje představu nesporné první (původní) instance, jejíž identita je nezávislá na tom, co může přijít po ní. Tak je například dobré prvotní instancí, zatímco špatné (definované jako absence dobrého) je druhotnou. Podobně je tomu u přirozeného a nepřirozeného, normálního a abnormálního. Využíváním předpkládaného jazyka a perspektivy určité skupiny uživatelů marginalizují perspektivy ostatních uživatelů a vytvářejí dojem, že některá hlediska jsou normální a jiná ne. Způsob jakým jsou knihovny, chrámy vzdělanosti, jsou často konstruovány se zmíněnými předpoklady. Typologie knihovních budov má často jasný řád, kategorizuje, vymezuje, dává jednoznačnou zprávu. Řídí nás a naviguje tam kam podle předpokládané činnosti patříme. Takto konstruovaný prostor je zřejmě dobře míněný, nenabízí ale potřebnou svobodu, naopak nutí návštěvníky se řídit archaickými stereotypy a konvencemi. Tím co je normální. Takovýto prostor se podobá dobře napsané choreografii. Knihovna tvářící se jako svobodný veřejný prostor pak v skutečnosti funguje spíš jako anonymní půjčovna knih, individuální čítárna,úzkostlivá kazajka, kde nerespektováním pravidel typologie pak může vaše návštěva nabrat rychlého konce. Do jaké míry je možné prostor využít pro debatu či jinou formu lidské interakce?, In order to properly understand the things and information around us, we learn to categorize, organize and put them in the ''right'' positions. This order of metaphysical sequence requires the idea of an indisputable first (original) instance whose identity is independent of what may come after it. Thus, for example, the good is the primary instance, while the bad (defined as the absence of the good) is secondary. Similarly with the natural and the unnatural, the normal and the abnormal. By using presupposed language and perspectives, certain groups of users marginalize the perspectives of other users and give the impression that some perspectives are normal and others are not. The way libraries, temples of scholarship, are often constructed with the aforementioned assumptions. Typologies of library buildings often have a clear order, categorizing, defining, giving a clear message. It guides and navigates us to where we belong according to our assumed activity. Such a constructed space is probably well-intentioned, but it does not offer the necessary freedom; on the contrary, it forces visitors to follow archaic stereotypes and conventions. What is normal. Such a space resembles a well-written choreography. A library pretending to be a free public space in reality functions more like an anonymous book lending library, an individual reading room, an anxious casemate, where by not respecting the rules of typology your visit can come to a quick end. To what extent can the space be used for debate or other forms of human interaction?

Miesto archívu je pre mňa spojené s motívom tajomstva a príťažlivej nedostupnosti. S príchodom digitalizácie sa mení prístup človeka k archívu a s neobmedzenou dostupnosťou aj jeho pocity pri manipulácií s archiváliami. V pohodlí digitáního sveta se vytráca motív obozretnosti a tajomstva pri práci v archíve alebo knižnici. Návrhom nového typu archívu sa snažím o vytvorenie uzavretého sveta badateľa oddeleného doplnujúcimi provozy od okolitého mesta. Do nej nieje prístup vyhradený pre privilegovanú skupinu, ale priestorovým konceptom docháza k prirozenej filtrácií verejných navštevníkov inštitúcie až k úzkej skupine ľudí., The place of the archive is connected to me with the mystery theme and the attractive inaccessibility. With the rise of digitization, man's access to the archive changes and so do his feelings about manipulating archival records. In the comfort of the digital world, the idea of prudence and secrecy is lost. By designing a new type of archive, I am trying to create a closed world of the researcher, separated from the surrounding city. There is no access reserved for the privileged group, but the spatial concept does the natural filtering of public visitors