Search

Traditional cultures have exercises which teach people discipline. Even modern philosophers, Hegel, Nietzsche and Kierkegaard paid special attention to striving for spirituality, although outside religious frameworks. However, if we are to grow, we should relax the relationship to ourselves. Hence the notion of resignation. A resigned will is not weak, it is able to resist itself and others. Such resignation is a man’s defense against becoming a mere element in a sequence of events. Art, philosophy, and mainly freedom all lie in the ability to create distance. In her most recent book, Tereza Matějčková offers more than a history of a notion or a thematic reading of the legacy of respected thinkers – a fresh view of a newly asked question of self-acceptance and growth.

How does the concept of personal identity relate to the subject of the Phenomenology of Spirit? Throughout this “Bildungsroman,” the intersubjective, social, and institutional layers essential for the self become apparent. Tereza Matějčková proposes that the identity of the self rests in the person's ability to reappropriate norms, rituals, and intersubjective settings that he or she is a part of. However, identity is not essential at the level of consciousness since substantially, consciousness is negativity. As a person, the human being is a consciousness of the self, where the self relates to the social and intersubjective realm and to consciousness as the negativity that makes meaning possible. Consequently, personal identity is conceived of as “personal difference,” which is the active relating of self and consciousness. Matějčková argues that Hegel's Phenomenology is not exclusively a Bildungsroman and that on the margins of the Bildungsroman, a “Kollapsgeschichte” evolves, which is a story where the protagonist learns that an essential part of one's personality is the ability to break with one's environment, occasionally even with one's self.

The death of God and the death of eternity stand at the portals of modernity. Hegel’s Phenomenology of Spirit, which Kojeve called the modern counterpart to the Bible, concludes with the death of G...

The aim of this article is to present the work of Emil Utitz, the Czech-German Jewish philosopher and psychologist, who was also a survivor of Theresienstadt. The power of the imagination and its i...

Pojednání shrnuje základní argumenty knihy Hegelova fenomenologie světa (2018). Autorka se připojuje k tradici, která jenský spis vykládá jako tzv. Bildungsroman, a na tomto pozadí osvětluje pojem světa, který jí slouží jako hermeneutický klíč celkové interpretace knihy. Proti tradičním interpretacím Fenomenologie jako „Bildungsromanu“ autorka tvrdí, že se zde „nebuduje“ vědomí, ale konkrétní forma světa. Vědomí vychází ve svém vnímání, myšlení a jednání vždy z určitého konceptu světa či světskosti. V tomto smyslu chápe autorka svět jako model skutečnosti podmiňující vědomí ve výkonu poznání i jednání. Postup Fenomenologie je vývojem, v němž se jednotlivé světy coby „konkrétní celky“, tedy modely skutečnosti, postupně hroutí, protože skutečnost nedostatečně vystihují. Tento nedostatek se typicky ohlašuje v zakoušených epistemologických, morálních či praktických nezdarech. Absolutní vědění je pojato jako ta úroveň, na níž se podaří formulovat svět, který skutečnosti, alespoň podle Hegelova nároku, nejlépe „odpovídá“: tento svět stojí na uznání konečnosti a plurality jakožto konstitutivních principů skutečnosti.

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin.