Search

Šimonosecký incident byl zásadním diplomatickým konfliktem mezi světovými velmocemi a Japonskem. Knížectví Čóšú se pokusilo zablokovat Šimonoseckou úžinu poté, co byl vydán císařský rozkaz k vyhnání "barbarů" z Japonska. Jeho baterie napadly tři zahraniční plavidla v červnu a červenci 1863. Reakce velmocí zainteresovaných v japonské politice byla neústupná. Americké a francouzské lodi ostřelovaly nepřátelské pozice. Tyto útoky však nedokázaly zastavit výstavbu nových baterií, čímž byla uzavřena jedna z cest k plavbě po Vnitřním moři, což ohrozilo mezinárodní obchod. Pouze poté, co se britským diplomatickým zástupcům podařilo vytvořit jednotnou frontu velmocí, mohl být tento problém vyřešen. Jejich spojená flotila donutila Čóšú, aby se podrobilo a britská diplomacie přinutila tokugawský šógunát k vyplacení odškodného. Výsledky tohoto incidentu měly zásadní dopad na další směřování britské politiky a její zapojení do Restaurace Meidži. The Shimonoseki Incident was a major diplomatic conflict between the Great Powers and Japan. It was initiated by the Chōshū Domain, which tried to block the Shimonoseki Straits for the foreign shipping after an Imperial edict to expel the “barbarians” was issued. Chōshū batteries attacked three foreign vessels in June and July 1863. The reaction of the Great Powers involved in the Japanese policy was harsh. The Americans and French sent ships to bombard the enemy positions. However, these attacks did not stop the construction of new batteries and obstruct the safe passage through the Inland Sea, which considerably affected international trade with Japan. Only after the British representatives in Japan united the powers for a joint action could the problem be solved. The allied fleet forced Chōshū into submission, and the British diplomacy forced the Japanese military government (the Tokugawa bakufu) to accept the terms under which an indemnity was paid. The incident results had a serious impact on the future policy of Great Britain in Japan and its involvement in the coming Meiji Restoration.

Poté, co bylo Japonsko donuceno hrozbou zásahu západních lodí otevřít své přístavy Spojeným státům a následně evropským mocnostem, došlo k vynucení soustavy nerovných smluv mezi Japonskem a západními mocnostmi. Tento vývoj vedl ke vzniku hnutí sonnó džói, jež vedli mladí samurajové požadující návrat politické moci do rukou císaře a vyhnání cizinců. Kritizovali proto vládnoucí tokugawský šógunát pro jeho slabou zahraniční politiku. Jejich záměrem bylo opětovné uzavření země a ukončení obchodu se západem. Aby tohoto cíle dosáhli, zahájili sérii útoků proti úředníkům šógunátu a zahraničním občanům. Jedním z nejvýznamnějších z těchto incidentů byla vražda britského obchodníka Charlese Lennoxe Richardsona, kterou spáchali samurajové z knížectví Sacuma. Na rozdíl od předchozích útoků bylo nyní možné viníky identifikovat. Britský vyslanec v Japonsku plukovník Edward Neale proto požadoval jejich potrestání a vyplacení odškodného jak od šógunátu, který nedokázal útoku zabránit, tak od knížectví Sacuma. Tokugawská vláda se snažila vzdorovat pomocí zdržovací taktiky. Když však čelila možné námořní demonstraci, musela ustoupit a odškodné vyplatit. Sacuma se rozhodla britským požadavkům postavit. Z toho důvodu bylo její hlavní město následně britskými loděmi ostřelováno. Výsledkem bylo přehodnocení proticizineckého postoje knížectví a podepsání dohody o reparacích. The conclusion of unequal treaties with Western Powers caused unrest in Japan. Adherents of the sonno joi movement demanded expulsion of the foreigners and return of the political power into the hands of the Emperor. They therefore initiated a series of attacks against influential figures of the ruling regime and against foreign residents in Japan. The most important of these incidents was a murder of British merchant Charles Richardson by radical samurai from the Satsuma Domain. British representatives demanded payment of indemnity for this act and the punishment of the culprits. The ruling Tokugawa bakufu was however reluctant to yield because of its anxiety of the impact on the internal Japanese policy. An open conflict was an acute possibility in the spring of 1863. Only the naval threat forced bakufu to make concessions. The Satsuma Domain however decided to resist. Its defiance was broken only after British fleet shelled its capital city of Kagoshima. This incident was one of the steps which persuaded the adherents of sonno joi to abandon their idea of expulsion of the foreigners.

By the end of the 19th century Great Britain had to deal with new serious problems in the Far East. The position of its international rivals – especially Russia – rose considerably during the 90s. This was quite apparent in the northern part of Qing Empire – Manchuria where the Russians gained important concessions and a naval base of Port Arthur. Britain therefore tried to utilize the deepening of the Russo-Japanese rivalry, which was apparent since the second half of the 19th century. After new Russian pressure ensuing the Boxer revolution, London started direct negotiations with Tokyo. Their result was the signing of the Anglo-Japanese Alliance, which ended the era of British “Splendid Isolation”. Thanks to this development and naval and economic cooperation of both countries, Japan was able to soundly defeat Russia in the Russo-Japanese war. This was a considerable success of the British diplomacy, which was able to stop its main opponent without going to war itself. On the other hand, the rise of Japan as a Great Power meant, that the Land of the Rising Sun became a key factor in the British position in China. Britain started to be increasingly dependent on its support in next years.

At the beginning of the 20th century Great Britain had to guard its interests in China against the competition of other Great Powers. The British diplomacy therefore payed close attention to the internal situation in China. It focused mainly on the enforcement of its economic (especially trade) interests and maintaining its concessions in China. In order to accomplish these tasks, the British diplomats followed closely the internal situation in China – especially its efforts to reform its government, military or law. They also payed close attention to the relation of China towards other Great Powers and their influence in the Middle Kingdom. Great Britain also had to solve several important problems in its own relations with China. The most important of these was the question of the opium trade and the effort of the Chinese government to supperss its consumption. China was able to accomplish this important task only with the help of Great Britain.