Search

Cílem studie je navázat na současný stav bádání o vztahu bezdomovectví a představy domova v České republice. Na základě svého více než tříletého etnografického výzkumu bezdomovců v lokalitě středně velkého města (zahrnující aktivní zúčastněné pozorování a polostrukturované rozhovory s bezdomovci) a dílčích aspektů sociální struktury/organizace bezdomovecké skupiny popisuji (a) aktérskou definici domova; (b) nutné prvky emické definice domova; (c) opuštěnou budovu (emicky nazývanou Hilton), z níž někteří obyvatelé deklarovali, že ji považují za domov, a (d) vybrané mechanismy sociální organizace bezdomovecké skupiny. Základními pozicemi sociální struktury jsou submisivní solitéři, agresivní solitéři, submisivní skupinky a dominantní skupinky. Aktérská definice zahrnuje sociální vazby, pocit bezpečí, fyzické dispozice obydlí a jeho vybavenost. Sociální organizace odkazuje k utváření sociálních vazeb (sdílení, darování, půjčování), sociální hierarchizaci (trestání za neoplácení daru a nesplácení půjček, sklon k použití násilí) a morální ekonomii (od sdílení k okrádání). Specifická konfigurace těchto aspektů vytváří potenciál pro vnímání určitého místa coby domova. Tento interpretační rámec vysvětluje, proč někteří bezdomovci mají domov, a zároveň poodkrývá praxe, které se spolupodílí na produkci jeho absence.

Tento text sleduje dvojí cíl. Na jedné straně v souladu se současnou kulturně-antropologickou kritikou obecně přijaté představy zakořeněnosti ukazuje, že společenství, ke kterým nás naše kulturní identity vážou, jsou sice zprostředkována místy, ale ta nemusí mít nutně charakter lokálních kultur. Neboli poukazuje na to, že kulturní identity formují naše vztahy k sobě samým a druhým tím, že zvýznamňují naši příslušnost k určitým společenstvím, která však nemusí být nutně společenstvími žité přítomnosti každodennosti. Na straně druhé se zabývá kritikou zakořeněnosti, podle níž jsou pro naši současnost charakterističtí lidé, kteří se identifikují s deteritorializovanými podobami domova. Tuto kritiku prohlubuje tezí, podle níž nemusí mít místa formující kulturní identity nutně podobu (ani deteritorializovaného) domova. Nedomyšleným důsledkem zdůrazňování důležitosti identifikace s deteritorializovanými podobami domova je totiž reprodukce normativní představy, podle níž je původním, normálním a přirozeným místem formování kulturních identit místo mající charakter domova.

Domov a zamyšlení o něm je pohledem na působení konkrétního místa dětství každého z nás a utváření identity v celkovém kontextu života. Autorka se inspiruje myšlenkami Norberga-Schulze a jeho fenomenologií místa a krajiny. Přírodní místo a umělé místo chápe v souvislosti se zážitky a vzpomínkami na vlastní dětství, stejně jako krajinu kosmickou, romantickou, klasickou a komplexní. Teoretické úvahy ústí v otázky o ztracenosti člověka v dnešním světě v důsledku ztráty „místa" z hlediska nejen přírodního, ale také umělého. Autorka se domnívá, že každý člověk nese v sobě svou krajinu dětství a že určitý typ krajiny působí na dětskou duši, odráží se v mysli dítěte a svým způsobem dítě utváří. Konkrétní krajina dětství je nezbytnou součástí místa, které nazýváme „domovem", a to jak z jeho filosofického, sociologického či pedagogického hlediska.

High-rise housing settlements are an integral part of every city in the postsocialist area of Eastern Europe. These prefabricated urbanistic wholes, of varying extent, have been taking on a very interesting and distinctive character in the context of the political, economic and social changes of recent years. My principal interest, however, is not in the actual changes in the character of the settlements and how to describe them, but rather in how these changes are reflected in the utterances of those directly involved. In this study, based on narrative biographical interviews with inhabitants of the Stodulky settlement in Prague, I attempt to interpret how these dynamic changes are reflected on the narrators' side. The primary focus of interest is therefore the conceptualisation of changes in the relationship to the settlement as home (Svašek, 2002), in the context of roughly the past thirty years. Theoretically I take my premises from the anthropological concepts differentiating place and space (Hirsch, 1995; De Certeau, 1984), where these two ideas are conceived as two distinct dimensions of the perception of spatiality. Place functions as a category related to everyday perception. Space is more an impersonal structure leading beyond the plane of the everyday. Based on this differentiation, I will consider how the settlement appears in narration, and how place and space relate to the time dimension in the settlement's evolution. The narrators show a tendency to categorise the settlement's "history". This schematisation again reveals a further interesting level, stemming from narrative reactualisation of the personal past in the locality being examined. [ABSTRACT FROM AUTHOR]