Search

Text je zaměřen na teoretické pojetí současného vrcholového, médii prezentovaného sportu a zejména jeho zakotvení a role v soudobém kulturně-sociálním systému. Představuje teoretickou konceptualizaci dnešního sportu a rozpracovává odpověď na otázku, čím je v dnešní společnosti a kultuře sport ve své elitní podobě, a zároveň poskytuje příspěvek k diskusi, jak jej metodologicky uchopit. Pro spíše abstraktní povahu konceptu vrcholového sportu je zvláštní důraz kladen na postavení vrcholového, médii prezentovaného sportovce jako ideálního reprezentanta sportu tohoto typu. Pevné propojení sportovního diskursu a sportovce umožňuje zobecnit poznatky z analýzy role „sportovce“, reprezentované zejména v jeho mediálním obrazu, na charakteristiky dnešního vrcholového sportu.

V současném světe jsme všichni turisty - takové a podobné myšlenky se objevují ve vícero pracích Zygmunta Baumana či Johna Urryho. Michel Maffesoli ve své práci O nomádství píše o návratě pudu bloudění, v důsledku kterého se z každého stává cestovatel neustále hledajíci nějaké „jinde“. I pro mnoho jiných autorů je turista modelem pro moderního člověka obecně (MacCannell) a turismus tím, co ztělesňuje u moderního člověka hledání smyslu a stává se symbolem světa, ve kterém žijeme. V tomto textu se pokusíme reflektovat význam cestování a turismu v současné západní společnosti prostřednictvím koncepcí a teorií, které nám může zprostředkovat sociologie turismu jako v rámci sociologie relativně nová a zatím ne tolik rozšířená disciplína.

Uvažovat o tradiční lidové kultuře - omezené v tomto textu na koncept folklóru - jako o neživém dědictví minulosti by bylo nejen velmi zjednodušující, ale také matoucí. Na jednu stranu zde existuje mnoho lidí, aktuálně praktikujích folklór, kteří v něm nalézají osobní a univerzální zakotvení stejně jako pocit autenticity. Na druhou stranu, folklór a celý koncept tradiční lidové kultury je - navzdory svému antimodernismu - zřetelným produktem modernity, dokreslujícím obecné modernizační procesy jako urbanizace, industrializace a zvláště konstituce národního státu. Prostřednictvím četby příkladů oficiálních současných českých kulturních textů a zkoumáním rozvoje a institucionalizace místních folklórních hnutí se snažím ukázat neadekvátnost tvrzení o folklóru jako pouhém zkamenělém protonacionálním dědictví minulosti. Není to příběh muzejních exponátů, ale spíše příběh uchovávání, tvorby a racionálního plánování, útoků na autenticitu folklórního vyjadřování a nakonec i jeho krize. Znovuobjevení autenticity folklóru neznamená pouze uspokojení těch, kdo ho praktikují, ale také katarzi na konci metaforického narativu o smrti tradiční komunity, emancipaci moderního národního ducha a vymístění těch, kdo jsou vnímání jako uvízlí ve starém světě.