Search

The term of "Czech musical emigration" was subject to studies of numerous scholars during the history of the Czech musicology, regardless the anachronism of such an appellation. Gottfried Johann Dlabacž and his major work, Allgemeines historisches künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, (Prag 1815), represents the principal source of information about musicians living or coming from the Czech lands, especially during the 17and 18th centuth ries. The uniqueness of such a compendium of information led also to its use as a material for study of the "Czech musical emigration", comprising statistic studies based on it. Nevertheless, a detailed analysis of Dlabacz's dictionary regarding migrating musicians in the 18century reveals numerth ous questions. How did Dlabacz collect information? What can we conclude from such an analysis regarding migrating musicians? How relevant is the quantitative aspect of particular destinations? Is Dlabacz's dictionary statistically relevant at all? Detailed analysing the network of Dlabacz's collaborators and correspondents helps to better understand the amount of articles in the dictionary in relation to musicians from the Czech lands working in different European destinations. Dlabacz's work was considerably influenced by the access to sources and information on musicians. This was even more difficult when concerning musicians working abroad. It is thus evident that any statistic analysis of this rich information source needs a contextualisation and merely represents an analysis of the dictionary in relation to the migration of musicians than reflects the real situation in the field. Even if a quantitative analysis of the Dlabacz's dictionary remains problematic, we can find there much important information. A survey of biographies and careers of migrating musicians thus permit us to set up their typology.

Vztah Schwarzenberků k hudbě, zejména v 18. století, již byl předmětem mnoha prací; přesto současná bádání zaměřená na životní osudy jednotlivých hudebníků ve službách Adama Františka a Josefa Adama ze Schwarzenberku nabízejí širší, evropskou kontextualizaci problematiky. Adam František ze Schwarzenberku, známý spíše jako milovník architektury a malířství, měl ve svých službách takřka minimální počet hudebníků - obvykle dva hráče na lovecký a lesní roh, případně dva trubače a jednoho hráče "komorní" hudby. Tím byl v letech 1718-1727 loutnista Jakub Josef Kohout. Přes malý počet angažovaných hudebníků, který byl jistě u zrodu názoru na malou oblibu hudby Adamem Františkem ve srovnání s jeho synem Josefem Adamem, bližší pohled na postavení těchto hudebníků vybízí k přehodnocení zaběhaného názoru. Jan Černohorský byl ve službách knížete přibližně od roku 1709 a sloužil po 22 let jako hráč na lovecký roh, fagot a šalmaj. Musel být velmi zručným hráčem a zejména velmi oblíbeným u Adama Františka, jelikož za své služby získal roku 1731 výjimečnou doživotní penzi 525 zlatých. Jeho místo po něm převzal hornista Josef Eck, o němž zatím není blíže nic známo. Po boku Černohorského sloužil od roku 1714 hráč na lovecký a lesní roh František Vondráček. Ten si udržel výsadní postavení nejen za Adama Františka, ale i později, když patrně zastával funkci kapelníka. Po předčasné smrti Adama Františka, kdy zůstali ve službách pouze Josef Eck a František Vondráček, se hudební poměry opět zlepšily až s nástupem mladého knížete Josefa Adama roku 1741. Ve čtyřicátých letech byli do služeb přijati postupně hornisti Josef Andrýsek, František Šlechta a Matěj Procháska, varhaník Ferdinand Arbesser a zpěvák Mathias Gross. Pro významnější příležitosti byli najímáni externí hudebníci a hudebních produkcí se také účastnili členové rodu, kteří byli v hudbě školeni od útlého dětství. Krátce po úmrtí kněžny Marie Terezie na začátku roku 1753 byl kníže nucen propustit některé zaměstnance, včetně části hudebníků. Situace se zlepšila až v průběhu šedesátých let, na jejichž konci postupně vznikla dechová harmonie, která je považována za nejvýznamnější hudební uskupení fungující ve službách Schwarzenberkého rodu. Většina hudebníků ve Schwarzenberských službách v 18. století pocházela z českých zemí, mnozí byli jejich poddanými na různých panstvích. Zejména za Adama Františka však svoji službu vykonávali převážně ve Vídni, později pak s častějšími pobyty na českých panstvích, Českém Krumlově a Třeboni. Pro některé z hudebníků byla služba u Schwarzenberků jen dočasnou záležitostí (Eck, Arbesser), mnozí však zůstali ve službě až do penze. Detailnější pohled na život dvou z hudebníků nabízí zajímavou typologii hudebníků 18. století. František Vondráček a Jakub Josef Kohout měli vazby ke Schwarzenberkům za života obou hlavních členů rodu, Adama Františka a Josefa Adama, jejich osudy se však lišily. Hornistu Františka Vondráčka získal Adam František do služeb po nelehkých vyjednáváních roku 1714. Hudebník byl zjevně velmi ceněn, jak vyplývá nejen z množství jeho dětí, které měly kmotry z členů knížecí rodiny. I přesto, že byl kněžnou vdovou roku 1736 osvobozen z poddanství, zůstal rodu věrný až do své smrti. Jeho dva synové dokonce pracovali v knížecí kanceláři. Okolnosti vstupu Jakuba Josefa Kohouta do Schwarzenberských služeb roku 1718 nejsou známy, zřejmě to však nebylo jeho první zaměstnání. Po desetileté službě u Adama Františka byl z neznámých důvodů propuštěn, krátce pak působil jako učitel loutny mladého knížete Pavla Antonína Esterházyho. Vztahy se Schwarzenberky však zcela nepřerušil, za svoji službu získal doživotní penzi a snad se zapojoval do hudebního života i aktivně. Jeho dva synové se stali zručnými loutnisty: starší Karel Kohout působil jako úředník v císařských službách a byl vyhledávaným hudebníkem nejen ve Vídni, mladší Josef Kohout odešel do Francie, kde se stal členem orchestru knížete Contiho a ve hře na loutnu také vyučoval baronku d'Holbach a její děti. Přestože žádné z Kohoutových dětí nemělo kmotry ze schwarzenberského rodu, je možné předpokládat, že jejich uplatnění jinde mohl být Josef Adam nápomocen.