Search

Esej se věnuje fenoménu, který se při uchopení vhodným způsobem může stát pevnou součástí výuky v českých školách: je to genius loci a s ním související vý­uka. V kontextu probíhajících diskusí nad novou podobou kurikula, rychlých proměn společnosti posledních dvou desetiletí a zejména výhledu na budoucí vývoj (nejen) českého přírodního prostředí je rozvoj poznání krajiny žádoucí. Probíhající procesy a jevy v krajině z pohledu přírodovědného i pedagogického poskytují široké možnos­ti pro objektivní hodnocení a kognitivní složku žákovské osobnosti. Environmentál­ní rozměr s krajinou svázané výuky ohlížející se od lokálních aspektů ke globálním úkolům a problémům rozšiřuje také osobnostní a subjektivní pojetí místa. A nako­nec praktické zkušenosti a rozvoj kompetencí vedle znalostí završují využití a použití daného místa žáky v intencích místně zakotveného učení. Esej je rozčleněna na dvě části, kdy je první věnována teoretickým východiskům, seznámení s klíčovými faktory obou fenoménů a jejich rizikům; druhá pak sleduje kontext kurikulárních dokumen­tů, výuky a místně zakotveného učení na příkladech pedagogické praxe. V závěru se příspěvek věnuje náhledu na terénní výuku a místně zakotvené učení jako nástroje participace žáků na utváření, upevňování a uchování genia loci v úrovni znalostí, hod­not, spolupráce komunity, sdílené paměti a společných tradic.

Obiettivi dello studio Lo scopo primario di questo lavoro è la creazione di un protocollo standardizzato nello studio dell’impingement di anca di tipo CAM, PINCER, MISTO. Tale protocollo deve essere completo delle proiezioni radiologiche a più alta sensibilità e attendibilità diagnostica per il tipo di conflitto nelle categorie specificate precedentemente. Lo scopo secondario di questo studio è la creazione di un ulteriore standard di riferimento in TC multislice per il conflitto specifico di cui è affetto il paziente. In questo progetto s’inserisce anche un obiettivo etico-sociale: la possibilità di diagnosticare in modo precoce la situazione patologica, ritardando se possibile l’impianto protesico, e gettando le basi per un possibile lavoro di prevenzione fisioterapica sui soggetti affetti da questa condizione invalidante. Materiali e Metodi Un campione di 47 pazienti con patologia nota di impingement è stato sottoposto a indagine radiografica con quattro proiezioni specifiche, già presenti in letteratura, ma non standardizzate: AP in ortostasi, falso profilo di Lequesne, Obliqua di Lauenstein, Obliqua di Ducroquet. Per ogni tipo di conflitto sono state vagliate le proiezioni radiografiche a maggior sensibilità e attendibilità diagnostica, stabilendo un protocollo diagnostico. Un secondo protocollo diagnostico è stato stabilito anche nella metodica di seconda istanza TC, riadattando i posizionamenti del paziente impiegati nelle proiezioni radiografiche a maggior sensibilità e attendibilità diagnostica. Conclusioni Nel presente studio si è fatto uso di quattro proiezioni (AP in ortostasi, falso profilo di Lequesne, obliqua di Lauenstein, Ducroquet) che hanno permesso la standardizzazione di un protocollo operativo per la diagnosi e differenziazione dei differenti tipi di Femoro–Acetabular-Impingement (FAI). Ogni protocollo individua le specifiche proiezioni da utilizzare; nell’ambito del conflitto di anca, la TC multislice si conferma metodica di seconda istanza. Le acquisizioni con posizionamento “sotto stress”, permettono di studiare spazialmente il tipo di conflitto specifico, confermandone la diagnosi. Il contenuto diagnostico è arricchito in modo fondamentale da ricostruzioni para-coronali rispetto al collo femorale (MPR-SCF).

Cílem studie je navázat na současný stav bádání o vztahu bezdomovectví a představy domova v České republice. Na základě svého více než tříletého etnografického výzkumu bezdomovců v lokalitě středně velkého města (zahrnující aktivní zúčastněné pozorování a polostrukturované rozhovory s bezdomovci) a dílčích aspektů sociální struktury/organizace bezdomovecké skupiny popisuji (a) aktérskou definici domova; (b) nutné prvky emické definice domova; (c) opuštěnou budovu (emicky nazývanou Hilton), z níž někteří obyvatelé deklarovali, že ji považují za domov, a (d) vybrané mechanismy sociální organizace bezdomovecké skupiny. Základními pozicemi sociální struktury jsou submisivní solitéři, agresivní solitéři, submisivní skupinky a dominantní skupinky. Aktérská definice zahrnuje sociální vazby, pocit bezpečí, fyzické dispozice obydlí a jeho vybavenost. Sociální organizace odkazuje k utváření sociálních vazeb (sdílení, darování, půjčování), sociální hierarchizaci (trestání za neoplácení daru a nesplácení půjček, sklon k použití násilí) a morální ekonomii (od sdílení k okrádání). Specifická konfigurace těchto aspektů vytváří potenciál pro vnímání určitého místa coby domova. Tento interpretační rámec vysvětluje, proč někteří bezdomovci mají domov, a zároveň poodkrývá praxe, které se spolupodílí na produkci jeho absence.

Studie zkoumá možnosti vzájemného obohacení dvou zřídka propojovaných oblastí bádaní - transnacionální antropologie a turistických studií. Soustředí sa na relevanci tohoto spojení pro výzkum identitárních konstrukcí a jejich vztahu k místu, specificky v souvislosti s otázkami "autenticity" domorodých "turistických etnicit" a kulturního kapitálu nízkonákladových nezávislých turistů, který údajně získavají svou transnacionální mobilitou.

Text je diskuzí statí geografek Jany Temelové, Niny Dvořákové a Aleny Slezákové „Rezidenční spokojenost seniorů v proměňujících se čtvrtích Prahy“ a socioložek Lucie Vidovićové a Evy Gregorové „Nová města a staří lidé“ publikovaných v tomto čísle Sociálních studií. V nich předkládané argumenty komentuje a doplňuje z hlediska soudobého gerontosociologického výzkumu.

Tento text sleduje dvojí cíl. Na jedné straně v souladu se současnou kulturně-antropologickou kritikou obecně přijaté představy zakořeněnosti ukazuje, že společenství, ke kterým nás naše kulturní identity vážou, jsou sice zprostředkována místy, ale ta nemusí mít nutně charakter lokálních kultur. Neboli poukazuje na to, že kulturní identity formují naše vztahy k sobě samým a druhým tím, že zvýznamňují naši příslušnost k určitým společenstvím, která však nemusí být nutně společenstvími žité přítomnosti každodennosti. Na straně druhé se zabývá kritikou zakořeněnosti, podle níž jsou pro naši současnost charakterističtí lidé, kteří se identifikují s deteritorializovanými podobami domova. Tuto kritiku prohlubuje tezí, podle níž nemusí mít místa formující kulturní identity nutně podobu (ani deteritorializovaného) domova. Nedomyšleným důsledkem zdůrazňování důležitosti identifikace s deteritorializovanými podobami domova je totiž reprodukce normativní představy, podle níž je původním, normálním a přirozeným místem formování kulturních identit místo mající charakter domova.

Domov a zamyšlení o něm je pohledem na působení konkrétního místa dětství každého z nás a utváření identity v celkovém kontextu života. Autorka se inspiruje myšlenkami Norberga-Schulze a jeho fenomenologií místa a krajiny. Přírodní místo a umělé místo chápe v souvislosti se zážitky a vzpomínkami na vlastní dětství, stejně jako krajinu kosmickou, romantickou, klasickou a komplexní. Teoretické úvahy ústí v otázky o ztracenosti člověka v dnešním světě v důsledku ztráty „místa" z hlediska nejen přírodního, ale také umělého. Autorka se domnívá, že každý člověk nese v sobě svou krajinu dětství a že určitý typ krajiny působí na dětskou duši, odráží se v mysli dítěte a svým způsobem dítě utváří. Konkrétní krajina dětství je nezbytnou součástí místa, které nazýváme „domovem", a to jak z jeho filosofického, sociologického či pedagogického hlediska.